Jak jsem se hlásil do EU

Popíšu vám tady, jak jsem já osobně poznal EU a co určilo můj vztah k ní. Nebudete tomu asi věřit, ale před mnoha a mnoha lety jsem chtěl pro EU pracovat.

Bylo to ještě předtím, než ČR do Unie vstoupila. Byl jsem tehdy mladičkej cucák, věřil jsem evropské myšlence a chtěl jsem se na ní podílet. (Ostatně té myšlence věřím furt, jen to provedení by se dalo zlepšit.) Navíc to bylo logický pokračování mojí školy – studoval jsem totiž mezinárodní politiku a diplomacii, EU jsem bifloval 4 roky a věděl jsem o ní první poslední. K tomu jsem odjakživa soutěživej. Hlásilo se tehdy skoro deset tisíc lidí, přitom v první vlně mělo práci dostat 95 Čechů (na všechno jsou v Unii kvóty) – takový věci mě vždycky namotivujou. No a samozřejmě i ty peníze mě zajímaly – nabízeli tehdy myslím 4100 EUR čistýho plus nějaký příplatky, což pro kluka 2 roky po škole vypadalo lákavě. Úředníci mají slušný životní standard, to je dané prakticky přímo zákonem.

Výběrové řízení trvalo rok a půl – nekecám. Bylo velmi precizní, ale velmi zdlouhavé – ostatně jako všechno v Unii. Během toho roku a půl jsem se neustále učil – legislativu, procesy, jména klíčových lidí, všechno. Na začátku z těch skoro 10 000 lidí vybrali 1475 kousků, které pozvali na písemnou zkoušku v Praze. Test byl těžký jako prase, ale dal jsem to díky těm 4 rokům na vejšce. Do dalšího kola nás postoupilo 223. A další učení a další kolo, tentokrát už přímo v Bruselu. Opět jsem prošel, dostal jsem se mezi 145 samurajů. A pak zase další kolo a několik interview v Bruselu a jedno v Luxu – najednou nás bylo 95 a já jsem věděl, že už je to asi dobrý.

Ale – tím, jak jsem neustále jezdil do Beneluxu, tak jsem tu EU taky poznával zevnitř. Všechny ty mraky úřadů a ty bitky mezi nima a nesmyslný kompetence. A měl jsem z toho takovej divnej pocit. Přišlo mi, že tam dělá snad až moc lidí a že proti divokýmu intenzivnímu Oskarovi, pro kterýho jsem tehdy pracoval, je tam nějak zvláštně strnulá atmoška. Takový distingovaný leháro, jestli mi rozumíte. Kdežto my v tom Oskarovi jsme tehdy v prvních letech dřeli jako koně od rána do noci, ale bylo to vzrušující. Trochu jsem ztrácel svůj pro-unijní elán, ale byl jsem uprostřed závodu a závod se nevzdává.

Konečně nadešel Den D, kdy mě pozvali na závěrečné interview do Lucemburku. Měl jsem bojovat o pozici šéfíčka v publikačním oddělení OPOCE. Žena měla radost, že je to ten Lux – do Bruselu samotného jsme moc nechtěli, některý čtvrti toho města vypadaly, že tam řádí cholera a tyfus, divný místo. Ale ten Lux byl malej a čistej, země jako zahrádka. Interview začalo. Vedl ho tehdy šéf OPOCE, takovej starší francouzskej džentlmen přesně jak z nějaký belmondovky 70. let, švihácký sáčko, pomalá, ale impozantní mluva se skvělou dikcí, velkej rétor, nenápadně předvedl svou znalost 5 jazyků, ode mě chtěl totéž. Potěšil jsem ho. Chtěl vědět, co vím o publikacích a komunikaci, něco jsem mu řek. Dost jsem tehdy dělal do tisku a tak, mám ten obor rád. Po 15 minutách on najednou zaklapne blok a říká mi – Chcete tu práci? Máte ji, nastupujete 1. února. Já říkám díky, můžu vidět to oddělení? On – Bez problému, provedu vás. A ved mě tím barákem, viděl jsem strašně moc lidí, bral jsem do ruky jejich produkci – mraky publikací, o kterých jsem neměl ani tušení, že existujou, i když jsem v tý době věděl o EU víc než skoro jakýkoli Evropan. A jak tak jdeme, tak mi ještě šéf povídá – Bude se vám u nás líbit. Práce je to klidná, ve 3 jdeme všichni domů. Váš startovní plat jsou ty 4100, to už víte, za 20 let vás v průměru třikrát povýšej, po 20 letech bude váš plat x (číslo jsem zapomněl) plus v průměru 1,5procentní inflace. Já jsem tady 27 let. Rozloučili jsme se.

Před barákem čekala Bea – my totiž všechno podnikáme společně, až do dneška.
– Tak co, říká mi.
– Mám tu práci, odpovídám.
– No paráda, padla mi kolem krku, byla šťastná, už se viděla v tý upravený zemi a děti (které jsme ještě neměli) už viděla na mezinárodních školách, to bylo pro Beu vždycky důležitý.
– Brzdi trošku, říkám jí. Já to nevezmu.
– Co to povídáš, prosím tě, vždyť na tom děláš dva roky. Co se stalo?
– No, nezlob se, ale je to jen takovej pocit. Ten šéf mi řek, jakej budu mít plat za 20 let.
– No a co? Bylo to málo?, vyzvídá žena.
– Ale ne. Vždyť ty prachy znáš, pro kluka z Benešova dobrý. Ale já jsem si prostě uvědomil, že nemůžu dělat pro instituci, kde všichni dopředu věděj, jakej budou mít plat za 20 let. A navíc bych dělal zbytečný věci – viděl jsem to, tři čtvrtiny těch brožur nemůže nikdy střízlivej člověk otevřít. Je to habaďůra.

A tak to taky skončilo. Napsal jsem jim zdvořilej dopis, že se omlouvám, ale že do toho nakonec nejdu. Ať to radši dají té Polce, co tam byla na interview se mnou. A vrátil jsem se do Česka, ke svému soustruhu u Oskara. Sice jsem tam v té době měl menší plat, ale zato jsem měl jistotu, že ta práce k něčemu je, že moji produkci někdo uvidí. Spustil jsem pak v dalším roce s pár klukama časopis ĆILICHILI. A taky jsem měl naději, že když budu makat pořádně, tak za 20 let můžu bejt úplně někde jinde. Že můj plat není předpověditelný. Žena byla smutná ještě několik měsíců, ale řekl jsem jí – nezlob se, ale Unie není pro nás, jsou to chytří lidé, ale dělají zbytečné věci. A do ciziny tě jednou vezmu a děti na ty mezinárodní školy dáme. Což jsem učinil. A o Unii si pořád myslím to samé – spousta velmi kompetentních lidí, velmi pečlivě filtrovaných, ale vytvořili si tam takovou věž ze slonoviny a dělají věci, které jsou ze 75 procent na nic. Proto já, duší Evropan s druhdy precizní znalostí EU mechanismů, vítám Brexit. Protože Brusel a Lux potřebují facana, jinak se neproberou. Sorry za dlouhý text. Přísáhám, že je to pravda, tu práci jsem měl, nástupní dopis do Luxu mám ještě v šuplíku. Dneska už se tomu směju.

A mimochodem – ČR není Británie. Přeji si, abychom v EU zůstali, dokud jsou tam i naši sousedé a dokud to dává smysl. Ale musíme se k EU stavět zodpovědněji, sebevědoměji a lépe využívat jejích výhod. Dokud trvají.

Publikováno na Facebooku 24. 6. 2016

5 thoughts on “Jak jsem se hlásil do EU

  • Pingback: (myslete si logo)
  • Měl by sis své myšlenky více ujasnit a zaujmout jasný postoj.

    Na jednu stranu píšeš, že jsi pro brexit a pak na konci píšeš přesný opak. Přistupovat k EU zodpovědněji, sebevědoměji a lépe využívat jejich výhod je jen blábol vhodný stávající politické scény, tam také mluví podle toho z jaké strany fouká.

    • Hm, díky za názor, ale já si to fakt myslím. Vítám brexit jako takový budíček pro Brusel. Ale naopak my bychom v Unii zůstat měli. Jsme ve zcela jiné situaci než UK. Oni jsou ostrov, čistí plátci do Bruselu, sami bohatí a nezávislí. My jsme malá země obklopená EU státy, čistí příjemci, když vypadneme z klubu, začneme prohrávat (např. v soutěži o investice) s okolními státy, které v něm zůstanou. Je to dost jiná situace. Správnou strategií pro nás je opravdu, když to řeknu ošklivě, ždímat EU, co to dá, přitom tam být aktivní a prosazovat se. Nějak tak to dělají Poláci, v obou směrech.

    • Já mu, oproti Tobě rozumím. Ale stejně nevěřím, že si bruselští politici vezmou z brexitu poučení. Oni ti politici, co vznikají v mírové době, sou ve většině jenom nemastní neslaní prospěcháři. A jako takoví nedovedou, hlavně v krizových situacích, udělat rozhodné a rázné opatření. Usnuli na vavřínech a hlavně, že si naordinovali své platy. V uniji, ale musíme zůstat už proto, že je to dobrá myšlenka. A vlivní lidé by se měli snažit, aby to taky dobře fungovalo. Když jsem viděl v televizi, jak si někteří i naši bruselští politici, vlastně zloději, jedou jenom pro diety po podpisu, nebo pro cestovné, nebo co to bylo, tak pán bůh s námi.

  • Souhlasím s myšlenkou, že by odchod Velké Británie měl být impulsem ke změně – jsem však smutná z absence této reakce u předních představitelů EU. A myslím si, že je zapotřebí stavět na všem dobrém, co ze spojení evropských států dosud vzešlo. Děsí mne negativní postoj k EU mnoha Čechů a Slováků, se kterými se setkávám. Naše státy trestuhodně zanedbávají propagaci společného evropského projektu, lidé mají žalostně málo smysluplných informací, nechávají se zavádět margináliemi jako např. aféra kolem názvu pomazánkového másla, tvaru okurek, typu žárovek… a podstatné informace a souvislosti nevnímají. K úředníkům a poslancům, kteří jen berou diety, nemám co říct. Nemám dost informací. Co se ale týká předpisů a postupů, které je nutno pro komunikaci s úřady EU používat, to je smrrrrrrrrt. Alespoň pro mne:-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *